V Litomyšli zazářilo italské slunce

18.6.2018   Lidové noviny   str. 9   Kultura   JINDŘICH BÁLEK    

Smetanova Litomyšl zahájila svůj 60., jubilejní ročník třemi večery, z nichž každý byl svého druhu slavnostní. A velkým trumfem festivalové dramaturgie se stalo pozvání mexického tenoristy Javiera Camareny, který v sobotu u nás vystoupil vůbec poprvé.

Krásný přirozeně znějící hlas a naprosto jisté výšky byly v italském repertoáru prostě okouzlující. Camarena není dosud tak slavný jako Juan Diego Flórez, ale to je možná jen otázka času. Pro Verdiho Alfréda v Traviatě a Vévodu z Rigoletta má hlas ideální barvu a výraz, pro Belliniho zase veškerou techniku. Doma je samozřejmě v operetních melodiích, pouze vášeň španělských zarzuel mu není tak vlastní. Jako přídavek zazněla Granada způsobem, který jsem snad nikdy neslyšel – se všemi virtuózními kadencemi a plnou září italského slunce. I stokrát zazpívaná přídavková skladba najednou zazněla v novém lesku, jaký ani Praha dlouho neslyšela.

Spolu s Camarenou vystoupila sopranistka Leticia De Altamiranová, která vládne technicky jistým a výrazově přesvědčivým hlasem. Ač jí nemůžeme považovat za takový objev, byla naprosto důstojnou partnerkou. Také PKF Prague Philharmonia se pod taktovkou Leoše Svárovského předvedla jako velmi zvukově svěží.

Ve čtvrtek a v pátek tu Česká filharmonie postupně připomněla všechny čtyři velikány české hudby. Sukovu Pohádku pojal Petr Altrichter velmi emotivně, Janáčkovu Glagolskou mši naopak s jakýmsi slavnostním klidem a starobylou vážností. O den později dirigoval Tomáš Netopil Novosvětskou a podařilo se mu něco podobného jako před měsícem na Pražském jaru. Ve skladbě, kterou orchestr hraje snad nejčastěji, podtrhl všechnu hudební živost i velmi přirozenou citovost. A tak Largo opravdu bylo vrcholem provedení.

Výzva pro čtyři skladatele

Následovala očekávaná premiéra kantáty Český poutník, o které by se dalo psát i diskutovat dlouho. A není jistě třeba opakovat, jak nesnadná výzva pro všechny čtyři skladatele to byla. Jan Kučera zhudebnil Hrubínovu Jobovu noc snad až příliš bezproblémově a s názvukem muzikálových konvencí. I když, jak spojit téma války, velmi lyrickou a přitom významově koncentrovanou báseň, a úvodní citaci textu písně Čechy krásné, Čechy mé? To je po mém soudu skoro neřešitelné. Jan Ryant Dřízal byl zase vyzván, aby zhudebňoval mj. text „Znám křišťálovou studánku“ a celá tato část vlastně byla jistou variantou k Otvírání studánek jiného autora. A musí se ocenit, s jakou úsporností a vkusem k tématu přistoupil. Jiří Gemrot naopak zhudebnil Modlitbu Jaroslava Hlaváčka poměrně sofistikovaným způsobem. Závěrečná část patřila tématu „čas“, což byla pro zralé skladatelské umění Sylvie Bodorové ideální příležitost – a libreto jí navíc nabídlo neotřelé spojení Seifertovy Svatební písně a textů Josefa Hory. Její skladba tak byla nejdramatičtější a celý večer originálně logicky uzavřela.

Nově vytvořená kantáta by mohla mít podtitul „pocta českým básníkům“. Ostatně, nemáme v české literatuře velké romány ani světové dramatiky, ale máme desítku mimořádných lyrických básníků. Bylo sympatické, že se všichni skladatelé chopili úkolu s velkou pokorou vůči originálním textům, ať už byl autorem Seifert, Hora, Hlaváček, Orten, Hrubín, nebo Sládek. Zřejmě i proto se skladba občas topí v dobře známých skladatelských postupech, jako celek ovšem má důstojný neokázalý charakter a hlavním tématem je návrat domů. Ačkoli mezi texty není Halasovo Já se tam vrátím, celé dílo je především o tom.

Pro plochu padesáti minut by bylo zapotřebí více kontrastů, ale také celková stavba, což zase není možné, pokud bylo záměrem oslovit čtyři skladatele čtyř generací. Převážně lyrickým textům by také slušel komornější tvar – což je zase v protikladu s ambicí pořadatelů, aby vzniklo velké oratorní dílo, které provádí Česká filharmonie a Pražský filharmonický sbor, herec Jan Šťastný a barytonista Adam Plachetka. V každém případě stojí za pozornost, že i jubileum se dá slavit dílem, kde je hodně intimního ztišení a o Bohu se tam zpívá častěji než o národě. Na další otázky třeba bude prostor při dalších provedeních. Když včera odpoledne hrál Pavel Haas Quartet Smetanův kvartet Z mého života hned vedle skladatelova rodného domu a hned po návratu z asijského turné, mělo vystoupení samozřejmě velkou působivost. A podařený koncert kvarteta, které sbírá vavříny po celém světě, jen podtrhl věc, která je pravidelným návštěvníkům festivalu dávno známá. Málokde umějí udělat tak důstojnou poctu našim velkým národním klasikům jako na Smetanově Litomyšli. Ve výsledném pocitu je kus sentimentu, ale především upřímná radost z toho, že se alespoň někde daří tak dobře a všestranně pečovat o kulturu.